Fantazii se meze nekladou, takže, proč nesnít?

Prosinec 2012

Vlčí tanec nocí

13. prosince 2012 v 20:14 | Míša povídkářka
Krásná sibiřská noc. Hvězdy na nebi září úplně jinak, než ve městě, pomyslel si Artur. Uslyšel výt vlka, a tak popohnal své tažné psi. Už jen míli ke stanici, asi 15 minut a bude v bezpečí. Znovu vytí. Drásá mu to nervy. Asi se zblázní. Znovu popohnal psy.
Mezitím se začala formovat smečka - vlci vycítili lehkou kořist a vydali se na hon po lidské krvi. Vytí, vytí a vytí. Nese se to údolím jako žalozpěv ženy, jež čeká na nešťastníka, co zběsile práská bičem do své psí smečky, aby unikl chladné náruči smrti.
Co to? Artur slyší vrčení, ale je to jiné, než štěkot běžících psů, je to krvelačný hrdelní zvuk, který se dere zkrz zaťaté zuby velkého sibiřského vlka běžícího za saněmi. Prásk bičem, a znovu a znovu. Poslední zavytí a náhle se psi táhnoucí saně prudce zastaví. Kňučení huskyů se ozývá tmou. Arturovi už nezbývají náboje, má pouze svůj bič.
Ten nesnesitelný kvikot zbabělých bratranců podřizujicích se s pokorou lidem navztekal alfa-samce vlčí smečky do ruda. Skočil po nejbližším psu a prokousl mu hrdlo. Prásk. Rána bičem mu vykreslila krvavý šrám na hřbetu. Ani nezakňučel, pouze se s vzteklým štěknutím otočil ke zdroji bolesti. Zavyl - signál k útoku byl vyslán. Vlci se rozběhnou proti bezmocnému člověku.
Artur práská bičem okolo sebe, snaží se přežít, ale ví, že není šancí. Ale nevzdá se, nepodřídí se pouhým vlkům, zvířatům, co by měla cítit pokoru před jeho bičem a vozit ho na saních. Teď se nevzdá. Prásk, šleh... vlk padá k zemi, ale jeho místo nahradí dva další. Nemá šanci uniknout, psi jsou mrtví a pěšky neuteče.
Alfa-samec a velitel smečky zavrčí tak, že se mu až třese bílá naprsenka. Smečka ustoupí a největší a nejsilnější vlk skočí po bídném člověku, srazí ho k zemi a čelisti s ostrými zuby prokousnou hrdlo, z nejž začne vytékat teplá krev, jež je jako droga pro vlka zaijáka. Smečka se vrhne na hostinu, ukojí svůj hlad po lidské krvi. Zákon přírody zapracoval: Silnější přežije.