Fantazii se meze nekladou, takže, proč nesnít?

Listopad 2011

2. kapitola - Útěk

27. listopadu 2011 v 17:39 | Míša povídkářka |  Štěstí od podkovy
Emma nasedla na koně a ten se rychle rozběhl. Chytila se rukama Evolin. Přemýšlela, co se tu kolem ní děje. A co bude se všemi z vesnice? Co s nimi ta kněžna Elizabeth asi udělá? Dost! Už o tom nechtěla přemýšlet. Zavřela oči. Nekonečné houpání cválajícího koně ji uspávalo.
"Emmo, nespi, spadneš dolů," probudil ji vlídný hlas elfky.
"Ou, pardon. Kam to vlastně jedeme?" Zeptala se Emma.
"Do města Goldsun. Je to hlavní město elfí země," odpověděla jí Evolin, "neptej se, vše se dozvíš, až tam dojedeme."
Hm, super. Jedu na cizím koni s cizí ženou do nějakýho skrytýho města v lesích, pomyslela si Emma. Najednou se kůň prudce zastavil. Evolin se na ni otočila.
"Jestli chceš, můžeme se vrátit! Jestli chceš, můžeš odjet s tou rádoby kněžnou do Měsíční země, kde si z tebe udělaj otroka, ani se nenaděješ!" Rozkřikla se na ni Evolin.
"Ty umíš číst myšlenky?" Zeptala se vyjeveně Emma.
"Taky se to časem naučíš. Teď už mlč, všechno se dozvíš na místě," prohlásila elfka a pobídla koně do lehkého klusu.
Emma se rozhodla mlčet jak normálně, tak v myšlenkách, protože by nerada vyzkoušela, co všechno ještě ta elfka umí.

***
"Už zase spíš?" Probrala Emmu Evolin.
"Když já jsem tak unavená. Nemůžeme se někde utábřit?" Zeptala se znaveně Emma.
"Proč utábořit? Jsme tady," pronesla s úsměvem elfka a sklonila se do strany, aby Emma lépe viděla. Dívce se naskytl nádherný pohled. Před nimi se tyčil vysoko mezi koruny stromů překrásný zámek se skleněnými stěnami a zlatem vykládanými sloupy. Po obou stranách zámku byly stáje, ze kterých se ozývalo řehtání koní. Před zámkem pobíhala spousta elfů, lidí a sem tam se tu dokonce mihla i víla. Všichni nosili do zámku spoustu ovoce a zeleniny, maso a pečivo a různé pochoutky.
"Páni! To je nádhera! Co se tu chystá, že všichni nosí jídlo dovnitř?" Vydechla Emma.
"Oslava," odpověděla Evolin. Emma se samozřejmě zeptala čeho a elfka jí odpověděla: "Našeho příjezdu."
Když přijeli blíž, všichni, co byli na nádvoří se zastavili. Okamžitě se všechna pozornost obrátila na ně dvě. Najednou se začalo pár elfů klanět. Přidávali se k nim další a další a nakonec před Emmou klečela alespoň stovka elfů, víl, lidí a bůh ví koho ještě.
Najednou se dveře zámku otevřely a na nádvoří vstoupil muž v překrásně zdobené róbě.

1. kapitola: Žena na krásném koni

22. listopadu 2011 v 16:41 | Míša povídkářka |  Štěstí od podkovy
Jak tak Emma seděla na Shirley, začalo se pomalu stmívat.
No super, pomyslela si. Teď mě vyhodí určitě, když přijedu pozdě!
Pobídla klisnu do klusu a vracely se do vesnice. Když pvšak přijela ke stáji, zjistila, že tam nikdo není. Bylo jí to hodně podezřelé... Vyčistila Shirley a dala ji do boxu.
Šla na náves se ještě projít. Potkala jenom malou holčičku. Zeptala se jí, kde jsou všichni.
"Šli hledat Emmu, toho sirotka ze stájí. Byla tu nějaká paní na černém koni s uzdou a sedlem z šedé kůže a stříbrnými nítěmi protkanou čabrakou. Řekla, že ji máme jít hledat, že je to příkaz nějakého pána z krajiny měsíce. Všichni dostali z lidí z Měsíční země strach a šli tu dívku hledat. Já jsem vyrazila do polí, jestli tam někde není na koni." Řekla dívenka.
"Děkuji ti," poděkovala Emma a dítě odběhlo.
Páni... žena z Měsíční země tady, to se jen tak nevidí! Přemýšlela.
Měsíční a Sluneční země byly obrovské ostrovy, které byly propojeny jenom uzoučkým pruhem země. V Měsíční zemi bylo vše temné a ponuré. Nebyla tam lesy, jenom holé skály.
Zato v Sluneční zemi bylo vše jasné a lidé zde milovali sluneční zář a její teplo. Byly zde veliké lesy, ve kterých žili elfové a malí skřítci světla a různé poletující víly. Lidé tu byli šťastní a nebyli na sebe zlí.
Obě země však něco spojovalo: Veliká láska ke koním. Každý sedlák tam měl alespoň jednoho koně a chovy byly úžasné. V měsíční zemi se rodila pouze černá a šedá hříbata. Nikdo nevěděl, proč. Ve Sluneční se rodila všechna zbarvení, kromě vraníků a šedých koní.
Emma šla po návsi a přemýšlela, proč ji asi ta žena hledá... Najednou uslyšela hlasy:
"Nevděčníku! Okamžitě ji jdi hledat, nebo přijdeš o hlavu ani nemrkneš!" Křičela nějaká žena.
"Ale já nemohu chodit," opáčil jí nějaký muž. To musí být strýček Aran! Emma měla strýčka moc ráda. Rychle zaběhla do té uličky a uviděla klečícího Arana a před ním stojící ženu, která držela v ruce otěže překrásného vraníka. To je asi ta žena.. Pomyslela si Emma.
Najednou se však zděsila: Žena vytáhla černou dýku a začala s ní hrozit strýčku Aranovi.
"DOST! Nechte ho být," zakřičela na ni Emma. Žena se nani udiveně podívala. Něco takového by od nějaké vesničanky nečekala! Leda že...
"Kdo jsi, hloupé dítě?!" Zeptala se rozrušeně ta žena.
"Emma ze stájí, a kdo jste vy?" Zněla odpověď.
"Já jsem kněžna Elizabeth z Měsíčního království a přikazuji ti, abys okamžitě nasedla na mého koně! Na nic se neptej," rozkázala kněžna.
"NE!" Zakřičela Emma a dala se na útěk. Když byla v půlce návsi, uslyšela za sebou dusot kopyt. Né, už je za mnou pomyslela si nešťastně.
"Elemour karst, Emma!" Uslyšela za sebou. Nevěděla proč, ale jakoby ten jazyk znala. Ta slova jí byla povědomá. Najednou měla pocit, že se musí ohlédnout. Za ní jela tryskem na bílém koni krásná elfka. Kůň měl zlatou nití prošitou čabraku a sedlo s uzdou z červené kůže. Emma zastavila a jen taktak se vyhla uhánějícímu koni. Elfka otočila koně na zadních a jela k ní zpět.
"Jsem Evolin. Rychle nasedni, musíš odsud pryč!"

Smutný příběh jedné klisny

13. listopadu 2011 v 12:30 | Míša povídkářka |  O koních
Byl horký letní den a klisna Arabského plnokrevníka Kessie se popásala na louce. Tereza si ji prohlížela a slzy jí tekly proudem po tvářích...
Klisna se popásala na louce...
"Už je tak stará, přece ji nenecháš trápit." Utěšovala ji maminka.
"Mohla bych se na ní naposled projet?" Zeptala se smutně Terezka.
"Jistě," řekla maminka.
Tereza jí dala ohlávku a vyjela. Bez sedla. Jela s ní na jejich oblíbené místo, do lesa na mýtinu, kde se Kessie cítila moc dobře.
Tereza sesedla a nechala Kessie ať si odpočine a trochu se napase lesní trávy.. Pozorovala ji a říkala si, že je asi opravdu moc stará. Asi by to opravdu měla udělat. Plakala, ale rozhodla se, že už ji nenechá dál trápit. Klisna měla často bolesti kloubů a na jedno oko byla skoro slepá. Musí to udělat.
Pohladila koně po krku a vrátily se zpět na ranč. Maminka už tam čekala s veterinářem. Tereza dala Kessie mrkev, aby byla klidná a rozloučila se s ní. Veterinář si klisnu odvedl do auta. Pak bylo slyšet jen slabé zafrkání, po vpichu injekce. Terezka plakala.
"Sbohem, krásko," zašeptala.