Fantazii se meze nekladou, takže, proč nesnít?

Vlčí tanec nocí

13. prosince 2012 v 20:14 | Míša povídkářka
Krásná sibiřská noc. Hvězdy na nebi září úplně jinak, než ve městě, pomyslel si Artur. Uslyšel výt vlka, a tak popohnal své tažné psi. Už jen míli ke stanici, asi 15 minut a bude v bezpečí. Znovu vytí. Drásá mu to nervy. Asi se zblázní. Znovu popohnal psy.
Mezitím se začala formovat smečka - vlci vycítili lehkou kořist a vydali se na hon po lidské krvi. Vytí, vytí a vytí. Nese se to údolím jako žalozpěv ženy, jež čeká na nešťastníka, co zběsile práská bičem do své psí smečky, aby unikl chladné náruči smrti.
Co to? Artur slyší vrčení, ale je to jiné, než štěkot běžících psů, je to krvelačný hrdelní zvuk, který se dere zkrz zaťaté zuby velkého sibiřského vlka běžícího za saněmi. Prásk bičem, a znovu a znovu. Poslední zavytí a náhle se psi táhnoucí saně prudce zastaví. Kňučení huskyů se ozývá tmou. Arturovi už nezbývají náboje, má pouze svůj bič.
Ten nesnesitelný kvikot zbabělých bratranců podřizujicích se s pokorou lidem navztekal alfa-samce vlčí smečky do ruda. Skočil po nejbližším psu a prokousl mu hrdlo. Prásk. Rána bičem mu vykreslila krvavý šrám na hřbetu. Ani nezakňučel, pouze se s vzteklým štěknutím otočil ke zdroji bolesti. Zavyl - signál k útoku byl vyslán. Vlci se rozběhnou proti bezmocnému člověku.
Artur práská bičem okolo sebe, snaží se přežít, ale ví, že není šancí. Ale nevzdá se, nepodřídí se pouhým vlkům, zvířatům, co by měla cítit pokoru před jeho bičem a vozit ho na saních. Teď se nevzdá. Prásk, šleh... vlk padá k zemi, ale jeho místo nahradí dva další. Nemá šanci uniknout, psi jsou mrtví a pěšky neuteče.
Alfa-samec a velitel smečky zavrčí tak, že se mu až třese bílá naprsenka. Smečka ustoupí a největší a nejsilnější vlk skočí po bídném člověku, srazí ho k zemi a čelisti s ostrými zuby prokousnou hrdlo, z nejž začne vytékat teplá krev, jež je jako droga pro vlka zaijáka. Smečka se vrhne na hostinu, ukojí svůj hlad po lidské krvi. Zákon přírody zapracoval: Silnější přežije.
 

Zlý příběh s dobrým koncem

19. listopadu 2012 v 19:00 | Míša povídkářka
Znáte to. Na internetu je spousta chlapů, co se vydávají za mladé kluky a lákají si děvčata přímo do náruče.
Tenhle příběh je pravdivý (jen změněná jména).
Klára ráda *četovala*. Pomáhalo jí to zbavit se studu, bylo to jiné, než s kluky mluvit naživo. Jednoho dne si tak psala s kamarádkou, když tu náhle zpráva od jakéhosi markina. Neznala ho. Odepsala mu a zjistila, že je stejně starý, že hraje na kytaru stejně jako ona a volejbal také. Po asi hodině psaní už musel jít, a tak se rozloučili. Celou noc o něm přemýšlela - byl jí velmi simpatický. A byl hezký.
Druhého dne si zase psali. A třetího taky. Byl hrozně fajn. Povídali si třeba i do noci, pořád jim nedocházela slova. Problém byl, že byl z jiného města. Ale zas taková dálka to nebyla - 60 km. Začali si psát o tom, že by se sešli, ale Klárka byla opatrná a chtěla napřed fotky. Víc fotek. Protože tu jednu co měl v profilu si klidně mohl někde stáhnout z netu. Tak mu dala svůj mail a on jí poslal své fotky - bylo jich asi 5. Uvěřila mu, že je to opravdu on, že nelže a psali si dál a ona začala pomýšlet na to, že by se mohli sejít.
Jednoho dne si řekla, že by se mohla podívat, jestli nemá profily i na jiných sociálních sítí. Ale měla přístup jen na jednu - Lidé.cz. Tu přece mohla zjistit z jeho E-mailové adresy. A tak si našla jeho profil na lidé a k jejímu zděšení se objevil profil 45tiletého chlapa. Okamžitě mu napsala, co zjistila a doplnila, že je to lhář a podrazák.
Ohromné překvapení to sice bylo, ale nejspíš jí zachránilo život.

Jedno slovo - Miluju

31. října 2012 v 11:23 | Míša povídkářka
MILUJU
Miluju tvou vůni,
miluju tvůj humor,
miluju plavání s tebou v tůni,
vím, že na naši lásku nepřijde mor.
Miluju tvý pohyby,
když tančíme u sebe,
a když jdeme "Na ryby",
tak se vznáším do nebe.
Miluju tvůj hokej,
i když mě to nikdy nebralo,
ale ty když hraješ hokej
(poznámka autorky: no vymyslete mi rým na slovo HOKEJ)
jásám jako malý děcko.
Nedokážu si představit,
že to s tebou skončí.
Miluju ty chvíle, když naše ústa spolu tančí,
tak proč vy to mělo končit?...
To neskončí....
 


Krádež

12. října 2012 v 18:53 | Míša povídkářka
Chlapec běží rušnou ulicí Arabského města, lidé vykřikují, když do nich vrazí.
V ruce drží váček ovázaný zlatou stuhou. Co to jen může být?
Kupci a stánkaři zírají jak vrazi,
co to ten kluk jen může mít?

Slzy stékají po tvářích,
měšec pevně svírá dětská ruka.
Náhle se ulicí rozlehne křik:
"Za to tě čekají velká muka!"

Měšec míří do zubů,
dítě šplhá po zdi domu.
Co člověk udělá kvůli penězům?
Nelze ani věřit tomu.

Ubohý chlapec, s penězi pro nemocnou matku,
snaží se skáze uniknout.
A zatímco ruce bláznivě strhávají omítku,
Dospělé, silné ruce se daří ho popadnout.

"To je moje," ozve se silný hlas.
Chlap se tváří jak když ho popadne ďas.
"Ty zlaťáky jsou moje!" křičí, nůž vytahujíce.
Slzy zlodějíčka stékají na líce.

Ostrá čepel zablýská se v poledním slunci,
váček s penězy padá do prachu cesty,
krev dítěte stéká po dospělé rukavici.
CO SE TO KVŮLI PENĚZŮM DĚJE ZA BĚSY?!
...
.
.

Kam dál